Jen sama

Procházka pod noční oblohou,
jen rosa studí ji do nohou,
rozpálených jak v zimě kamna.
Prochází se ona, ta, co je sama.

Na obloze hvězdy jsou zářivě jasné,
jedna jak druhá, všechny jsou krásné,
vzdálené tak, jako děvka a panna.
A ona stále jde, stále a sama.

Měsíc už zdolal celou svou trasu,
slunce už pomalu vychází z lesů,
přináší s sebou svěží chuť rána.
A ona umírá, umírá sama.