Nedělní ráno

Tma noci pozvolna se rozplývá,
zmámený básník procitl na stráni,
kde rozpustil se modravý stín,
v oparu mlhy přichází svítání.

Paprsek ranního slunce
hladí ho nesměle po tváři,
otvírá jeho ospalé oči,
aby je v minutě prozářil.

Pozvolna odchází pivní spánek
odnáší ho jemný letní vánek.

Spokojeně leží v trávě,
napůl ještě v extázi,
pokuřuje dýmku míru,
slunce zvolna vychází.

Kratičký mihotavý záblesk
do jeho myšlenek potichu se vplížil,
jen tak se usmál a zjistil,
že v noci něco prožil.

On si na to nevzpomíná,
ale v skrytu mysli ví.