Jako ty černé korálky
co se rozsypaly
přes tvá ňadra
přímo na podlahu
mizejí vrány do dálky
v letu zakrákaly
mávám jim z patra
za odvahu
na starém zábradlí
ještě jsou nové vločky sněhu
a v nás už to všechno kvete
a v kalužích se zrcadlí
bělavě šedé mraky v koloběhu
a smutné nás nenajdete
jsme sami tím přicházejícím jarem
pozůstalí nad umírající zimou
jsme sami sobě nejkrásnějším darem
rozbalíme se spolu, pod peřinou...
Krásná báseň a ten závěr... je prostě kouzelný. ST! za obsah a myšlenkovost.
23.03.2009 11:21:00 | NikitaNikaT.
tak teď fakt nevím... ta sekce mě umírňuje... roční období - to je aristokratické... tak asi pod tou peřinou způsobně usneme...?
22.03.2009 22:04:00 | Žqáry