Jdu podzimní
středohorskou krajinou,
když přede mnou
se v dálce objeví dvě hory
Hradiště a Kamýk
Sluncem ozářené
svými barvami
symfonii jásavou hrají
Jen němě s úžasem v očích
Nechávám ty hory
Do sebe vstoupit
S pocitem sounáležitosti
s tímto krajem,
kde z roviny
hory se náhle zvedají,
jako homole těsta
ležícího na válu
Zaujalo mě to moc,
neb má to vnitřní moc,
navštívím tedy pro příště,
tvůj Kamýk a Hradiště :-)
02.11.2005 10:08:00 | Obyčejný básník
Hory jak dva draci z bájí
ožívají... povídají...
předávají mourost, síly,
až do nitra prostoupily...
tak takovéhle pocity mi hodně říkají...
díky... :o)
02.11.2005 09:00:00 | Cecilka