Být tak rosou

Z ranní rosy v časných jarních ránech,
zvedala se mlha, závoj víl.
A louka voněla po šafránech.
Ticho! Jak málo takových chvil

Z ranní rosy slunce pije ráno.
V déšť ji promění v poledne.
Fialkám se asi něco zdálo,
že na ně motýl rád usedne.

Dožít se zase nového jara,
být svědkem nových zrození,
to bych si ze všeho nejvíc přála,
než položí mne pod kamení.

Rosou být, co se zvedá z rána,
slunci naproti vstříc.
A jí být, když do růží padá.
Nechci už nic víc.