Teskně podzimní

S tou neochvějnou blažeností,
jež zdánlivě mně trápí teď
jsem slabým proudem jemné chvíle,
co utápí se v světlou měď.

Ta píseň stromů usínajíc
v blahobytném soumraku,
zahaluje smutnou pravdu
podzimu a lijáků.

Burácejíc plochou loukou,
narážejíc v silný kmen,
nenacházím něžnou sloku
k vysvětlení těchto jmen.

I přes silné pouto k létu
já opěvuji vůni zlou,
konec má i teskný podzim,
jaro budiž oporou.