PRAMEN

Jednou jsem se napil
z pramene.
Voda —
studená jak kalich z lednice.

V hrdle chvíli ticho,
pak chlad,
který nehasí,
jen připomíná,
že voda se rodí
v útrobách země.

Tam,
kde nejsou svíce,
hluboko
skrze břidlice,
rozpučelé.

Kde hladina
tlačí se k povrchu,
aniž by věděla proč.

Nepamatuje,
odkud přišla —
a proto smí
dál stoupat
ke kořenům stromů.

V sobě je koupat,
dávat jim sílu
ku statnému růstu,
dubovému.

Voda má břidličná,
rozpínavá balzamikem,
opojným ve vůni květů,
jež mění se v žaludy.

V číšce,
jak v bavlnce,
zabalené.

Jsou ukotvena v třmenu,
v němž zmítají se
jak v koňském spřežení —

až v praskotu
vymaní se
z pevného sevření
a k zemi se vrhnou,
kde ztlejí.