JELENI

JELENI aneb vášeň má

Když já byl hodně malý kluk (3 roky),
viděl jsem koloucha,
jak kopýtky svými zabouchá,
když běží za laní, matkou svou.
Kopýtka tenkrát zvonila,
po kamení.
Vykřikl jsem tehdy radostí,
možná i trochu starostí
a byli pryč.
Pamatuji dodnes s hrdostí.
Pak trochu větší já jsem byl (8 let),
když s tátou se k jelenům přiblížil
na čtyřicet metrů snad.
Bili do sebe parohy,
jež důležité úlohy,
v boji hrají.
Parohy, ty však NE rohy,
to je jiné, tak rozdílné.
Jak dítě stojí tak blízko nich,
trochu se bojí o svůj „kožich“.
Nádhera to však je,
málo vidět souboje.
Za celý život já dvakrát jen.
Však dostat se k nim tak nablízko,
žádá si um,
že na rozum každému nejde.
Od té doby jsem viděl jich,
snad stovky, v různých pozicích.
Krása to je, i bez boje.
Pro mě vrcholný zážitek,
nedá se srovnat dobytek,
který vídám……
….však nespornou krásu též vnímám.
To bylo v hlubokém pravěku.
Od dob mých, dospělých
dvě desítky ulovil jsem jich,
s bušením srdce i myslí tou,
že neměl by zvítězit nade mnou.
Většinou lovil s bráchou svým,
který úplně přesně tím,
jak lovecký průvodce být by měl.
On profesionál na slovo vzatý,
umí též jelena přivábili, na kroků pár.
Však šestnáct jich s ním ulovil já.
Opatrně šoulat a občas skrýt,
v lese se naskytne sem tam kryt.
Vítr ten zkoumat a proti jít,
jen tak lze jelena najít.
Nohy opatrně pokládat,
zimy, či deště nic nedbat.
Jelena, laně přelstít tak,
rovným „bojem“ se zabývat,
chovat se fér.
Toť krása je!
Někdy od dávného pravěku,
každý rok jezdím na meku.
Vždy v září, to říje jejich.
Ať už jde o lovení,
či poslouchání jich troubení,
případně jejich vábení,
já užívám si.
Někdy je jen vyfotím,
jindy zas průběrného ulovím,
nebo natočím a nechám je jít.
Miluji jeleny!
Krásné jsou zážitky ty!
Víc snad jindy……?