V náladě podzimě melancholické

Ranní chlad krajinu kreslí jinovatkou,
na tichém plátně zemi nechává holou.
Šedavý odstín, první tahy štětce,
rosa se leskne v ocelové tečce.
Mlha je lazura, v kraji se rozlývá,
kontury stromů v dálce ukrývá.

Pak slunce protrhne mrak a barvy vzplanou,
jak když si umělec začíná hrát s barvou.
Siena pálená v bukových listech hoří,
kadmiová žluť v javoru se noří.
Na pavučinách rosa třpytivě čistá,
jak by ji maloval mistr pointilista.

Nad strništěm dráty, osnova notová,
a hejno vlaštovek k odletu volá.
Poslední noty psané tuží černou
sfoukne je vítr nad plání holou.
S listím je smete v podzimní písni,
v symfonii, co celý vzduch čistí.

Nízko nad obzorem slunce sílu ztrácí,
a dlouhé stíny se v krajině vrací.
Fialový akcent na zoraných polích,
poslední paprsek na větvích holých.
Než indigo chladné vše překryje,
a den se do uhlové tmy propije.

Tma přichází jak nátěr finální temný,
sjednotí kraj, dřív tolik barevný.
Zbývá jen vůně kouře a vlhké hlíny,
a chlad, co přichází když splývají stíny.
Den podzimu jak plátno hotové,
v náladě podzimě melancholické.