Na cestách

v metru linky C často přemýšlím o lidech.
říkám si, kam asi takhle brzy ráno jedou.
jestli míří nešťastný do práce a nebo jestli se tam smějou.
přemýšlím, jestli jsou šťastný, ačkoliv slovo štěstí nemám úplně ráda
a pak mě napadne..
když jsou v prdeli, jestli mají aspoň jednoho dobrýho kamaráda.
u kterýho můžou křičet a nadávat,
brečet nebo smát se,
padat a zase vstávat.
napadá mě, jestli jsou spokojený a plněj si sny a nebo v tom horším případě -
už jen počítaj dny.
a pak občas taky jenom počítám.
kolik dní ještě do víkendu a hodiny do konce práce.
přepočítávám, jak moc jsem doma krátce
a v minutách hledám vteřiny záblesku.
záblesk mládí a dalšího dne, ne jeho konce,
vteřiny radosti a další nový šance.
šance jezdit linkou C zase spokojená.