Luční pěšinka

Ta cestička zprášená jemným pískem,
co vede přes louku k starému mlýnu,
na konci ji lemují javory nízké,
ta přečká léto, podzim i zimu.

Pěšinka kouzelná, té čas vrásky vrývá,
vine se do dáli, má záhyby ladné,
však nemá co před námi lidmi skrývat,
vydat se po ní je půvabně snadné.

Nikdo již nezměří její stáří,
ba ani to, kdo po ní kráčel,
přes všechny vrásky se nádherně tváří,
kdo bosky šel, kdo botu si máčel.

Klikatá cestička zaslouží uznání,
jak chrabře a statečně svůj úděl nese,
kolika duším už přinesla poznání,
jak krásně je na louce, jak nádherně v lese.

Až napříště pěšinkou bosý se vydám,
natrhám svazek lučního kvítí,
květiny svírám a nohy střídám,
slunce mi na cestu spanile svítí.

Květy tam položím - snad na důkaz lásky,
by vzdaly hold pěšince z písku,
poklonu navěky tím činem složím,
za svoji duši i za rodnou vísku.