Vyznání noci

V ebenu tvých vlasů
usedá bílá spona luny
jež zkrotila
nepodajné lokny tmy
co zakryly tvář oblohy
aby nezahlédla
jak rosa roní slzy
do uplakaných očí louže
které tam včerejší
déšť zanechal

Mraky jak mořské vlny
se tříští o špičaté útesy
mých kolen
jež hrdě nastavuji bouři
luk měsíce vystřelil
ze stříbrné tětivy
paprsek jež proklál
nejedno dívčí srdce
mezi nimiž je jedno tvé

až skončí masopustní bál
a půlnoc se zjeví
jako dáma v černé škrabošce
a vějířem luny v ruce
dlažba klape
pod svátečními střevíci
jenom tma slabě kmitá
jako můra
kolem pouliční lampy
o hnědých očích té dámy
nechám si někdy zdát
až usnu pod otevřeným oknem
ucítím na líci
hořký závan noci