V lesích nad Terezínkou

V lese pod Terezínkou skrývám
svojí duši, jak raněné zvíře
z vyhlídky se k Tanvaldu dívám,
až nestačí mi celá očí šíře

Do nitra Černostudničního hřbetu,
kam se nesměle jaro vtírá
není zde krásnějších světů
přesto mi po cestě srdce svírá

Znám děvčat plno, ale žádné z nich
nepostavil bych vyhlídku v klínu skal,
jako Johann pro jedinou z lásek svých,
jenž do stavby se nad městem dal

V hlubokém lese od těch dob
stojí vyhlídka, jako hradní věž,
ač Johanna a Terezii zakryl hrob
i tělo mé jednoho dne skryje též

Kdo po nás bude na Terezínce stát?
Zahledí se do města pod sebou,
či nechá si o rodném kraji zdát
a vyřkne modlitbu prosebnou