Opařená

Vrhnul jsi mě do hrobu
ze kterého není cesty ven,
ty strmé schody rozchodu,
si sama nevyberu,
tak jen ležím na dně
a vyhlížím z něj ven,
raději se jí vyhýbej,
v téhle díře je má zem,
a nemysli si, že je od ní klíč,
mě nezamkneš, vyhrabu se,
ani mě nehledej v sobě,
když tady teď jsem,
nade mnou se houpe tráva
pod tebou se třepe svět,
padneš-li ze židle,
vstanu jak z popela,
jak vyměněná tobě cizí osoba,
moje hlava trudnomyslná,
je tímhle vším vinna,
jen se nezlob,
zase život ztrácí smysl
přímo před očima,
když není za kým jít,
stojím jak opařená.