Podzimní blues

Vítr hraje blues,

táhlé, praskající tóny,

jež se lámou o šedé mraky.

Déšť kape do rytmu

a na tvých řasách se rodí

průsvitné perly nebe.

 

Ulice zní dutě,

jako struny kytary,

po nichž přebíhá samota.

 

Každý krok duní

v mokrém chodníku,

každý nádech se třese

v rytmu starých melodií,

které známe jen my.

 

Listí se hroutí k zemi,

každý list je nevyřčeným slovem,

notou ztracené písně.

 

Podzim rozechvěl srdce –

ne prudce, tiše.

V jeho chvění slyším

návraty i odchody,

stesk i tichou útěchu.

 

Tvůj pohled se setkává s mým.

V očích ti plane tichý oheň,

zářící tichou výčitkou.

Neříkáš nic –

a já slyším akordy

v té prázdnotě slov.

 

Vítr nese blues přes střechy,

přes zamlžené řeky,

přes všechny naše nevyřčené příběhy.

 

Kroky duní do mokrého chodníku,

jako bubny vzdálené kapely,

jež hraje někde daleko

jen pro nás.

 

Až listí umlkne

a déšť se promění v ticho,

budu v tobě hledat

poslední zbylý tón –

něžný a křehký,

který naši lásku podrží.

*****************************************

 

ticho doznívá

po kapkách, na tvých řasách —

podzimní blues