...Na kůži píšu nápad nehty,
když mi tělo dýchá pod prsty.
Smích je vítr, co mě tu svádí
a v očích noc se přec nekrátí.
Rty pálí vínem, horký hřích,
jsi blíž a svět se točí v nich.
Stehna ztrácím, dech mi vázne,
všechno kolem taje prázdně.
Když šeptáš, zní to jako sen,
já nechci spát, chci dál být v něm.
Tvá vůně hoří, pálí v hrudi,
v tom zmatku těla ztrácím pudy.
No a ráno, když se světlo vtírá,
tvůj spánek tiše vše mi sbírá.
Já zůstávám a v hlavě vím,
že zítra zkusím znovu snít...
.. zkoušej, klidně x-krát...
A ta stehna? Našla se, když přišlo svítání? :-)
13.11.2025 10:44:00 | Dreamy
určitě. Pocitově ztratit stehna po dlouhým výkonu je zajímavý, ne? :)
13.11.2025 10:48:25 | xMichael
.. tak to se mi ještě asi nikdy nestalo. To, že je někdy těžké zbavit se chvění, to znám, ale zcela o ně přijít.. to ne. :-) A taky by to byla za mě škoda. Nevnímat je a všechny ty doteky a vůbec... :-)
13.11.2025 10:53:10 | Dreamy
ještě na to máš, stačí si osedlat toho správnýho koně :) Nezkoušej to jen zde, ale třeba na Pardubický ;)
13.11.2025 10:55:36 | xMichael
Seděl jsi někdy v sedle? Víš, že právě stehna jsou v tomto okamžiku velmi důležitá? :-))
Nevnímat je... to by nedopadlo dobře. Pardubická je moc rychlá a zbytečně nebezpečná. Tohle mě nikdy netáhlo.. takové projížďky třeba do lesa...které mají svůj příběh a z klidného pohupování dojde i na adrenalin, tak to je jiná... a víš ty vůbec, že po takové "jízdě" je nutné každého koně dobře "vykrokovat?" :-)
13.11.2025 11:00:54 | Dreamy