Nedělní chvilka poezie

Větrnou kolejí uhání, žene se vůz hlučný,

nebeské bdellium zanáší krajinu noční.

Na skleněné tabuli vidím unavený odraz očí,

jenž hledí, jak vločky na tónech větru tančí.

Sněžný závoj zdůrazňuje zahalené okolí,

kde nadýchaným bílým šatem vrchol pokrytý

kontrastuje v jezero noci ponořené údolí.

Chci stáhnout se do sladkého spánku ulity,

však náhle pozornost mou něco upoutá,

snad utichla větrná hudba, krystalky ustoupili,

do zorného pole mi vešla zelená louka.

Skalnatého kopce vršek není zcela bílý,

zasněženými stromy dokola obklopený,

na mě jarní palouček do vlaku kouká.

 

Chci se podívat, zda nešálí mě zrak,

zvláštní to úkaz, však zdá se to tak.

Chci vystoupit, zastavit časný vlak,

jenže pronásleduje nás času tlak.

Znovu sněží, voda zrcadlí můj žal,

že vlak duní nemilosrdně dál.

Je příliš brzy, než abych se vzdal,

ač dnes nepřeklenu širou dál.

Vidím pěšinku, jenž dovede mě naň,

bych mohl v zeleň položit svou dlaň.

Kam chodí se pást osamělá laň,

je třeba naději dáti svou daň.

Častý sníh sype se na cestu dlouhou,

Janíček dal mi hrst drobečků pouhou,

bych mohl nalézti cestičku zas,

uslyšel líbezný paloučku hlas,

než utiší jej okolních stromů třas,

chtěl uzřít bych pečlivě skrytých krás.

 

Ta louka musí být zahrada kouzelná,

hřejivou mocí od zimy chráněna.

Jakmile spatřím ji, síla mě zalévá,

přestože zatím, zůstává bez jména.

V zahradě jarní se konají slavnosti,

konejšivě slaví záhadné bytosti.

Faunové zvučí radostně na flétny,

dryády splétají tanec přenádherný.

Roste tam jabloň s tmavými listy v koruně,

růžovými kvítky po tváři obysypaná,

dva skřivánci zpod větvíček stranou hledí,

na růžolících květech poskakují, sedí,

jablůňka je něžná, mladá, krásná,

na kořenech v dobré půdě stojí pevně.

Roste tiše u pramene vody svěží,

živá voda ze skály do údolí běží.

Ve stínu koruny vrhaném křivkami srpku měsíce,

jenž kolébá se ke spánku za jasných nocí,

zralé jahůdky smějí se bez cizí pomoci,

v nich bělostných oveček zatoulaná směsice.

 

Kéž bych hradbu jehličí do srdce zahrady prorazil,

v něm našel to, po čem jsem vždy odhodlaně snil.

Trnité křoví i sklánějící se stromy u kořene porazil,

by se osvěžijící vzduch na palouček slavně vlil.

Jablůňku prořežu, by hojnější ovoce nesla,

pod záplavou dobrých jablíček koruna klesla.

kolem ní zasadím její malé ratolesti,

by měla nadmíru hojnost své radosti.

 

Nesmím se unáhlit a podlehnout vábivým představám,

mám sklony k naivnímu snění, to upřímně přiznávám.

Snad neukáže se při bližším zkoumání,

že s tváří jabloně trnka pupeny vyhání.

Místo snu, že jedná se o klam,

pod slupkou hlíny, písek do všech stran.

Trpká do písku kořeny zapouští,

v barvě jahod, jen bodláků houští.

Skála že vlastně je hromada kamení,

pramen od kořisti vlka je zkažený.

Až roztají sněhy a přijde správný čas, 

snad na palouček podívám se zas.

Abych poznal zahradu mnoha krás,

než Pán promění ve stříbro můj vlas.