Procitat

***

Procitám tvým uzemím, kde napadl sníh,
svými vločkami pohladil Mrtvé duše od Gogola
a pak rozplynul se ve vlasech dnů,
na polstrovaných pohovkách vlaků.

Gramofon srká vzduch,
tak stydlivě,
jak spící rotace modrých očí,
které utíkají do našich životů,
aby se našly.

Večernice uplavala nám proti proudu,
jak kůrka z tvé duše,
jak socha bez hranic,
protančím tvým potokem,
a mrtvé oblázky jak lidé se probudí.
V klíně neonových světel zápasíme o čas,
jenž se zastavil v copáncích nebes,
kam vítr unesl tvůj pláč.