Orbický shit

Kráčím si do práce vesele zrána,
když na hlavu spadla mi kosmická brána.
Nápady… myšlenky… to byla rána!
Do mozku náhle se linuly — makro, mikro stimuly.
Já všechny jsem utřídil a napsal hit,
hrdě jej nazval: „Orbický Shit“.

Jak to vše skočilo? Já špatně jsem dopad,
z velkého hitu — totální propad.
Ten zákeřný vesmírný odpad!
Solus est culpa mea!
Ta myšlenka velký potenciál měla,
a tak… ode dnes navždycky
vše vyzní pro mne fatálně — Orbicky.

Čas běžel dál a život můj se zdál jak sen,
s pohledem nad věcí já stál s úšklebem.
Si klidně nevěřte — kýho ďasa,
prozřel jsem fakta… to byla krása!
Já tušit měl, že v tom má prsty NASA.
Klidně se ptejte: ¿Qué pasa? ¿Qué pasa?
A tvařte se skepticky —
ale všechny ty blueprinty vypadaly tak tajně a… Orbicky.

Vypadaly tak — absurd ab ordo chao,
že sami nevědí, kde se to tu vzalo.
Přečtěte si raději ranní noviny,
ať vidíte, že nekecám blbiny.
Po celém světě stalo se globálně,
že lidé přestali myslet už normálně.
Projekt „Vesmírná brána“ může znít komicky,
ale po jejím nárazu myslíte Orbicky.

Epidemické zásahy shůry
v mnohých z nás vyvolávaly noční můry.
Pro některé byl to šok,
pro jiné zase kupředu krok.
„Hlavně to neberte, lidičky, tragicky!
A snažte se postavit ke změně prakticky,“
hlásaly články palcovým fontem na první stránce —
kontrovat změnám však nemaje šance.

Vesmírné brány udeřily takticky,
pravda žne lež — nu… zní to logicky.
A systému pád, to zní skoro magicky.
Hlavně se nebojme — brát to vše Orbicky.