Kocovina

Byl jsem jak šílený,
vášnivě jsem líbal
nahé, tělo.
Bílé jak padlý sníh,
vonělo hořce, po mandlích.

Jeho ladné křivky
rytmicky se vlnily,
svůdně mě vábily,
„jen dál, jdi ještě dál!“

Z kopečků jako dlaň
se rázem staly velehory.
Laskal jsem je, objímal
a při tom slyšel slastné vzdechy.

Chtěl jsem zlíbat
její rety, její čelo,
když pode mnou
sténalo a svíjelo se dívčí tělo,
dívka však měla hlavu hadí.

Tak mě vždycky rozum zradil,
když nedal jsem si říct a večer pil jsem
víc a víc.
Ráno byla pryč,
ta krásná, hadí žena,
zůstávala se mnou jenom blbá kocovina.