Vzdechy nad samotou

Zas sám, oblečen jen v tmu,
ve smutný pokoj do koutu se dívaje,
plavu v představách o tobě,
vzdychám si sám pro sebe, o samotě.

Už si nepamatuji tvou růžovou barvu,
co jazykem tolikrát jsem dráždil,
v tvé polibky v nekončící tmě,
dopadaly na objetí naší lásky.

Jen potichu a sám o samotě,
teď dráždím své tělo,
při vzpomínce na naše úchylné hry,
kdy v poutech křičeli o milost.

Nemluvím pravdu,
teď jsem sám a tvé vzpomínky,
po těle lezou a obtěžují,
každý doušek mé samoty.

V tak vlhký tvůj klín,
kolikrát jen snem se stával,
a co teď, kdy jsme se rozloučili?
Já jen sedím a vzdychám o samotě.