Trosečníci morálního hoře

Postel je zválena, vonící hříchem,
tlumené výdechy neseny tichem.
Na tvoje slabiny dorážím zas,
dávno však zemřela naděje v nás.

Tam někde za sítnicí,
třeštící do nebe,
jsme jen dva trosečníci,
jenž zbyli pro sebe.

Za jiných podmínek těžko by se znali,
možná by hleděli na sebe z povzdálí.
Těžko by okřáli, natožpak slehli spolu,
doba je zapomněla a pak je svrhla dolu.

A tak tu ležíme když to tak vezmu kolem,
do sebe zakleslí, duší však za obzorem.
V místech kde zůstaly lásky a zklamání,
jizvy co po ránu pálí nás na skráních.

Za dne se míjíme, když nás slunce k zemi tlačí,
slunce a svědomí, dva věční zaklínači.
Jak ovšem nastane sladká noc plná hříchu,
voláme po sobě, spiklenci v nočním tichu.

Není to nejhorší
a není důvod k pláči.
Tiše nás konejší,
že sníme a to nám stačí.