Ledna

Do vrchu jsem běhal kdysi,

nejčastěji horou Lysou.

Dneska stylem sotva „jdi si“,

vzpomínám sám pod larisou.

 

Z Lysé ráno v zimě sbíhám,

znám to tu jak svoje boty,

zkratkami to proto střihám,

valím ještě do roboty!

 

Od Větrů klus přes Lukšinec,

kol potoka ke Korýtku,

od Veličků, kde hostinec,

k Rajské kousek, bezezbytku.

 

Znám to tady popaměti,

chvástání předchází pád,

uklouznu a tělo letí,

stromy zbrzdí letmý pád.

 

Jsem jak malý, kaj tak spichám,

kousek stojím nad Satinou,

zastavím se, rychle dýchám,

voda padá v rokli stinnou.

  

Nad dolinu mlha stoupá,

leží na ní jako deka,

hle dole se dívka koupá,

zvuk se nese do daleka.

 

Vodu kolem tříští, stříká,

barvy duhy vykresluje,

zdá se mi, že něco říká,

ne, to si jen prozpěvuje!

 

Dívce voda ňadra hladí,

 ledová je od pohledu,

hroty prsů souboj svádí,

kdo z nich první bude vpředu.

 

Do vody jsouc pohrouženy, 

zvolna v zimní opar vtančí, 

útlé boky mladé ženy, 

krev se vaří, touha kančí...

 

Vítr žene mlhu ranní,

nahoru tou dolinou,

zčechral její vlasy vraní,

peláší dál krajinou.

 

Ona stojí klidně zpříma,

v jeden proud se kapky spojí,

řeka teče loukou klína,

touha Tvoje s touhou mojí….

 

Ležel jsem tam ve vodě,

že mě našla dívka jedna,

vděčím sotva náhodě,

lidé zvou ji panna Ledna!