Letní sen

Bezvětří je, poledne,
oko kam až dohlédne,
patří jenom žluté klasy,
múza svoje zlaté vlasy,
učesat už nestihla si…

Hrstku prachu náhle zvedne,
větřík slabý odpoledne,
jako dítě káču honí,
cestou polní,
náhle zvolní,
zvony, zvoní, …

Ticho, dusno, dám si dvacet,
než se domů budu vracet.

…

Nad obzorem mrak je těžký,
po cestě jde děvče pěšky.
Mladá dívka sotva žena,
do sebe je pohroužena.

Na hrudi se křížek houpá,
dekolt plný v potu koupá,
tváře náhle měla v nachu,
nahnal jste mi pane strachu!

Přeji pěkné poledne.
Cudně ke mně přisedne.
Usmívá se nesměle.
Krásná dneska neděle.

Mohu-li ji domů svézt?
Na rty se mi dere věta,
Svedu Vás až na kraj světa.
dotkneme se spolu hvězd…

Koník malý? Nevadí?
Jen ať se naň posadí.
A není on nebezpečný?
Vozí nejen mladé slečny!
Na koníka mého spoleh,
ještě nikdy si ni neleh.

Jedem polem širým lánem,
ještě dneska jsem ji pánem,
brzy však už budu … Ámen!

Její rtíky byly rudé,
štěbetaly, že už bude,
věřit ženám radno není,
to spíš chytíš noční snění.

Na koníka mého sedla,
dlužno říci že bez sedla,
unavený hlavu sklání,
ona nemá ale stání…

Jaké barvy měla vlasy?
Vlhké byly, hnědé, asi,
vlnily se jako moře,
ze rtů uniklo ji hoře.

Zvědavost sic ukojena,
pravdy pouze polovina,
dívka víc než spokojena.
Malý? Toť ta volovina!

Chtěla ještě!
Kapka deště,
do čela mě praštila.
Ještě že mě vzbudila!