Vyladění

Na píšťalu děvče píská,

ladí nástroj nejprve,

správný tón už brzy získá,

by zahrála čisté é.

Chlapec hladí její vlasy,

oči zlehka přivřené,

v srdci tóny svůdné krásy,

pro něj láskou stvořené.

Do uší jí slova šeptá,

bez obav má sladká krásko,

už to zná a tak se neptá,

kdy ji řekne „Promiň lásko!“

Setře vlhkost ze své tváře,

bosé nohy, v klín mu sedá,

a on s rukou na kytaře,

správné tóny taky hledá.

Pohladil ji struny těla,

akord jemně vybrnkal,

poladit i duši chtěla,

a už na ni tiše hrál.

Do luku pak prohnutá je,

oči slastně přivřené,

odhalila ženské taje,

tváře celé ruměné.

Nocí černou tóny zněly,

usnuli až nad ránem,

zahráli si part ten celý,

vyladění navzájem.