Hřbitovní exprese

Anotace: ...

Vesnice pod lunou, tichounce usíná,
duše má samotna u lesa vzpomíná.
Dívá se na hřbitov nad vesnicí,
se svíčkami, ve tmě se kreslící.
Na tom hřbitově alej je lipová,
tyčí se nad náhrobky hřbitova,
nad ty tesané kameny,
pod nimiž každý člověk je znavený.
I mé tělo sto roků již tam tlí,
sto roků to jest jeho obydlí.
Však duše volná zasněně hledí
na to místo, kde ti nic již nepovědí,
kde vládne ticho, větru dech,
tam i ty přijdeš na nocleh.
Tam duše má odešla ze světa hmoty
a její bytí teď je jen pro ty,
co nepláčí, co nepláčí pro umírání,
jen pro ty, které smrt neporaní.
Tak smutně vzpomíná duše má - jen pojem?
Vždyť je věcí o sobě, je pramenem, je zdrojem.
I když nikde nevyvěrá, z ničeho teče,
poté se sype, volně, jako zrnka z mleče,
až se rozsype - opět do ničeho.
Snad byla, snad je... pro mě, pro něho.
A duše hledí, přemýšlí, vzpomíná
a další a další míjí hodina,
však stále je jasná noc, plna
temných expresí z černého zrna,
jež klíčí daleko v duši, jejích hlubinách,
ať ve vinách či nevinách.
Náhrobky rostou, noc trvá
a každá nová smrt je jako ta prvá.
Plní se zahrada těl bez dechu,
verše básní vpíjí se do mechu
a putují do země, do těl, do niter
těch duší tmavých jako tér.
Ty verše neslyší zemští bruslaři,
chtějí stále žít... však stále se nedaří,
stále padají, hlavami o led bijí,
z úst line se sykot zmijí.
Pořád má duše vzpomíná.
Vzpomene? Zapomene? Nevnímá
ani sebe. Jen duši své duše.
Stále tam stojí, jen svět odešel.