Šel jen za svým andělem

Blížila sem k němu žena,
byla chladná a tak krásná.
Byla v černém oblečena,
smrt pro něj byla spásná.

Žena se nad něj naklonila,
nůž vytáhla z pláště,
do očí mu pohleděla
očima plnýma záště.

A pak švihla a po jedné ráně
muž se pozvedl a pak zpět spad.
Už se nevrátil nikdy k mámě,
od té doby tiše spal.

Žena se lehce narovnala,
pohlédla do okna blízké věže,
temnou ulicí pryč se dala
a muže tam nechala ležet.

Teď, i když za městem svítá,
on v postraní uličce leží,
jeho duch okolo lítá
a čas tak rychle běží.

Kdy ho tam asi takhle najdou,
jeho tělo zabité?
Kdy do temné uličky zajdou
a objeví srdce rozbité?

Myslelo si, že našlo lásku,
ta však jen bolest nadělí,
teď, když se život utrhl z posledních vlásků,
hledá svá křídla andělí.

Ještě teď cítí lásku, touhu,
tu jemnou vůni pod tělem.
To proto šel tou cestou dlouhou,
aby mohl být se svým temným andělem.