Světla

Anotace: K téhle básničce mě inspiroval jeden kamarád, který píše nejčastěji o smrti...tak sem to taky zkusila:-)

Všechno se na mě valí,
celej svět, starosti, trápení,
proti tomu jsme příliš malí,
tady dole na Zemi.

Já už si zažil všeho dost,
já si nikdy na nikom nevybíjel zlost,
nikdy jsem nikoho neshazoval
a jeho původ mu pod nohy nevhazoval.

Nikdy jsem nemoh být jako ostatní,
všichni mě od pohledu nesnášeli,
štítili se mých dotyků, oni onemocní,
když se ke mně blíže přiblíží.

Život pro mě ztratil význam,
chtěl jsem ho hned skončit,
po mě by zůstal jen jediný záznam,
kde jsem se chtěl naposled loučit.

Měl se stát protestem
proti těm, co na mě křivě hleděli,
proč jen rasizmus patří k naším lidskostem,
co by jen lidem jako já štěstí braly?

Teď jdu po kolejích
a nahrávku svírám v ruce,
nevšímám si kolemjdoucích,
slyším jen tlukot svého srdce.

Buší stále rychleji,
možná se začínám trochu bát,
cítím jak se koleje mírně chvějí,
konečně se zastavuji a zůstávám stát.

Tiše stojím a vyčkávám,
ty světla co se ke mně blíží
pro mě znamenají naději
a okamžik, na který tak dlouho čekám.

Už jsou docela blízko,
stačí jen natáhnout ruku a dotknout se,
nebe nade mnou je nebezpečně nízko
a já v těch světlech ztrácím se.

A pak, slyším jak se ten vlak vzdaluje,
ano, ještě chvíli žiju,
ale můj dech se náhle zkracuje
a já si naposledy přeju: Aby bylo všechno už jenom krásný a děkuji všem, kdo vědí, co chci říct touto básní.
Děkuji

Epilog:
Ráno, když se rozední,
nachází mé už studené tělo nějaký chlapec,
jeho zděšení se okolím rozezní.
Bože, ne...já nechtěl takový konec!

On na mě s hrůzou hleděl
a uviděl mou nahrávku,
ležela v moři mé krve,
v němž se odrázelo to krvavé nebe...nade mnou...