Cesta za poznáním lásky

Anotace: Je čas trošku přitvrdit...

Letmý pohled na oblaka,
síla větru se mnou cloumá.
Kolena podlamují se pod tíhou,
kterou nastavila moje láska.

Bez kázně propadám té bolesti,
do trávy a kamenů tvrdé dopadám.
Už jen snít můžu o oné slasti,
neboť má chvíle končí právě tu.

Zavírám očka a nechávám se poddat,
proč jen já skončil bez lásky,
v nehostinné krajině opuštěn,
i když bloudil jsem, jak jiní bludištěm?

Vítr neodpovídá, jen skučí dál,
tma obklopila mne a já nevzdoruji.
Nechávám se plně obklíčit a jen si zoufám,
v klidný konec a dobro doufám.

Mám strach a slza mi po tváři stéká,
bojím se, co stane se dál, bojím se svého okolí.
Jsem obklíčen, voda naplňuje mé tělo,
slanou chuť cítím, jak kolem obtéká.

Jsem ztracen v moři, očka šmátrají,
ale nic k nalezení není,
Sám uprostřed ničeho jsem nyní,
nepoddávají se a dál pátrají.

Stále ve mně nicota, stále opuštěn se cítím,
bez radosti v duši já skomírám.
Ani malá rybka se mnou nehýbá,
plave dál, mě si nevšímá.

Ležím v písku a vítr mi mele kamínky do tváře,
jen další bolest a útrapy mi osud přichystal.
Kdy už to skončí, kdy už přestane si se mnou hrát
A na vědomí mě začne brát?

Opět ležím na kamenech a trávě,
Ale již bolest necítím.
Vítr stále sílí a něco našeptává:
Tak už víš, co je to láska?