Rozhovor

Anotace: Holky v pubertě, komplikované přátelství. Teprve dneska vím, jak to opravdu bylo. Takhle jsme to ale cítily.

Víš co se mi zdá,
když oči se klíží,
když padne tma,
a noc se blíží?
Když čtu si tvoje slova,
kamarádko, mě to tíží,
každý večer znova, znova,
dostávám se do potíží.

Čteš co ti říkám,
nebo si to měníš,
co mě se týká,
myslím, že nic nevíš.
Nejsem ty a nejsme stejný,
to bys ale měla vědět,
Ty ctíš přátelství navždy věrný,
a já nechci v rohu sedět!

Bereš mi mý ideály,
když myslím si už, že dobře je,
dle tebe pevně spolu jsou jen skály,
pro tebe snad lidi jsou naděje?
Neumíš mít ráda jak já,
v mém případě nechceš ani,
jak proměnlivá povaha,
jak lehce slova tvá mě raní!

Já jsem černá, ty jsi bílá,
pojíme se jen osudem,
já jsem člověk, ty jsi víla,
jinak to ale nebude.
Ty jsi kočka, já jsem pes,
můžeme být kamarádky,
já jsem louka, ty jsi les,
nesmíš však věřit na pohádky…

Takže přátelství pravý je pohádkou,
tomu ty věříš, já ale ne,
pokusy o změnu končívají hádkou,
to stejný prý asi zůstane.
Ale proč ty mě ráda nemáš,
to nejtěžší je ze všech pravd,
přednost dáš těm, co ani neznáš,
mý srdce tichne pod tíhou zrad!

A jsme u problému který máme,
ty žárlíš když chvilku jsem s jinými,
víš a já vím, už se chvíli známe,
jen obě chceme žít své sny.
Tvůj sen je přátelství pevný a navěky,
já toužím zas být oblíbená,
jedna druhou trápíme bezděky,
pro každou z nás hrozná je jiná změna.

Ale proč to nejde změnit,
udělala bych cokoliv,
jenže bez tebe lepší je nežít,
když mě opouštíš tak to bolí. 
Ty víš, že se tě nedokážu vzdát,
to ty bys mě nechala samotnou,
já vím, chci příliš citů dát,
bojím se když jdu sama tmou…

Kdyby sis přestala nalhávat jen,
že tě hned opustím, když šanci bych měla,
tvá noční můra zas změní se v sen,
proč bych tě úplně opouštěla?
Já nejsem tvá, ne, nepatřím ti,
nemůžeš si mě tak hlídat a střežit,
jen mámy tak střeží snad své malé děti,
mám návrh - zkus mi víc věřit…

To jednoduchý není,
ty mě nemáš tak moc ráda,
a tvý nálady i názory se mění,
umíš ukázat v nouzi i záda…
Je obdivuješ, s nima chceš se smát,
a o moje přátelství nestojíš,
že prý ti nemůžu nic moc dát,
a nikdy se o mě nebojíš.

Víš, ty mě vězníš nechceš nechat se bavit,
nejsi tak nevinná jak vypadáš,
jak s někým promluvím, ty nechceš ho už zdravit,
rozbrečíš se, depkám propadáš…
Když nechci s tebou trávit všechen čas,
už bojím se to zkusit,
pořežeš se a brečíš zas,
nediv se, že začíná se mi to hnusit!!

Když mi trháš srdce, jak mám se asi smát,
vidím jak je máš ráda a mě nikdy tak,
v krizi nepřijdeš mi slzy z tváří otírat,
to snad přátelství je znak?
Že prý jsou super a veselý, milý,
ani tě nechtějí - copak to nevidíš? 
Nepatříš mezi ně ani malou chvíli,
a mě z toho pak vždycky obviníš.

Ach jo, s tebou řeč není,
a mě to náhodou taky trápí,
že se tvůj přístup nezmění,
a jedna z nás se druhé ztratí.
Jinak to nebude,
když zůstaneme spolu,
tohle je naším snad osudem,
vždy jedna nahoru, jedna dolů…