Na křehké větvičce...

Na křehké větvičce
krásná dívka sedí…

Sedí a chvěje se, smutkem a zlobou,
sedí a chvěje se, láskou a touhou.
Její pleť je bílá, jak nejčistější sníh
je krásná jak víla, někdo dal jí slib.

Ulicí se toulá,
chlapec v černém plášti,
nikdo, není nikdo,
kdo by řekl, že sem patří.

Lije, prší, on si toho nevšímá,
přišel proto, aby viděl,
jak krásný anděl umírá…

Ona čeká, čeká, až na konec světla,
její ruka klesá, jedna slza stekla.
Slza černá, jak nejtemnější noc,
anděl už křídla neroztáhne
je pozdě na pomoc…

Jeho oči roztáhnou se vzrušením,
už vidí krásu umírat,
vidí, její křídla bílá,
jak nemohou skutečnému světu sbohem dát.

Ona zřekla se všeho,
protože tvrdil, že ji miloval
on radoval se,
jak všechno zosnoval…

Jak byla vážně hloupá, anděl z nejchytřejších...
jak její tělo leží na větvičce nejkřehčí...
jak vyslovil slova, ve která nevěřil...
jak polibek jí dal, který necítil.

Přiblížil se k tělu, už cítil jenom chlad
jeho srdce puklo…
zemřel…
jak jinak!