Sebelítost

Sedím v prázdném pokoji.
Je tu tma, jen notebook svítí.
Do uší mi hrají Systémci,
má duše se v bolestech svíjí.

Nechápu co se děje.
Nechápu proč to tak musí být.
Ten hrozný pocit beznaděje,
odnáší můj bezstarostný klid.

Je to jak na horské dráze.
Chvilku je špatně! Pak zas je blaze!
Teď přemýšlím proč tu vlastně jsme.
Chci raději konec! Než jen prázdný sen.

Chtěl bych skončit své trápení.
Chtěl bych zabít se a odejít!
Kdosi mi řekl, že bude líp.
Tak proč stále nenacházím smysl žít?

Asi mi nebylo dáno pochopit svůj osud,
asi mi nebylo přáno být šťastný
a né, jen smutný jako dosud.