Anotace: Já vlastně sama nevím...
Uprostřed pokoje stůl ze dřeva
Všude kolem nepříjemná ozvěna
Zoufalství nevěsty bez věna
Kouty plné pavučin
Lampa co vrhá každý stín
V srdci a duši nekonečný splín
Špinavé klapky klavíru
koberec v barvě karmínu
žal utopený ve vínu
U stolu shrbená silueta
Na papíře před ní nedopsaná věta
Se snahou zachytit všechny krásy světa
Nevím jak dlouho bude ještě psát
Nevím za jak dlouho půjde spát
Vím jen že se už neprobudí...
Tvá báseň je sice hezká, ale s jejím koncem nesouhlasím.
Nemysli si, i já jsem si toho již mnoho prožila a dnes již vím, že každé probuzení do nového dne je tím nejlepším darem.
Stačí mít rád život a sám sebe, tak nezoufej.
Anička
28.05.2008 19:15:00 |