Od nás - ze záhrobí

„…dech světce, plně živ,
ví, kterak nebýt ohraničen.
On ničí touhu dřív,
než utrpením bude zničen.“
(Vladimír Holan, z básně Subidas)

Stůl a na něm vybledlý zelený ubrus,
okolo pár dřevěných židlí.
A zatím venku na nebi žije Velký vůz.
Však uvnitř čtyři mrtví bydlí.

Na stole v chladných dlaních svírají,
to tekuté zlato chudých.
Jejich zraky do „prolhané skříňky na civění“ zírají
a z duší jejich cítíš vzdych.

Tak večer za večerem a noc za nocí děje se.
Bez křiku rodí se potlačený hněv, strach a spleen.
Nevím, jak dál srdce mé to unese,
tento hnisající život a z úst proud krvavých slin.

A je tu další večer.
A zase asketicky mrskají se zakouřeným tichem
u hnědých sladkohořkých tekutých brambor.
Věčný marný boj. Boj proti sobě samým.

Také jsem z těch mrtvých –
bez vůle, bez síly živě žít,
ach, žít tak bez touhy...

A zase jsem tady,
v tom hlučném záhrobí,
odkud píšu...