Samota

Slunce zapadlo, světla ubývá,
kolem se roztírá tma chladivá.

Bere přetvářku dnu
a pravdu noci na povrch vypustí.
A já se sotva strachem hnu,
když poslední sebekontrola mě opustí.

Pravda mě obstoupí, a je mrazivá,
když do ucha mi šeptá, jsi tu samotná.

Před oči obrazy se snů mých mi pokládá,
a sleduje, jak se mě zmocňuje smutku nadvláda.

Vidím to každou noc, pokaždé v jádru je to stejné,
že příčina je samota, je zřejmé.