Bloudění před spaním

V ukrytém večeru za stínem pochopení,
roztékám podlomená při svitu svíčky,
tiše hledám to, co nikde není,
přikrývám se svými víčky.

Mámí mne vůně plynoucího času,
v kouzlu ohně při vlídném hlasu,
usínám a mrznu ve vzpomínkách
a led na ústech zamrzá.

Pálím se na hranici, osudnou noc,
směješ se na pramici, nech si svou moc
pro jiné, než se rozední,
a přijde tvá múza, poslední.

Zkropena v slzách klečící stíny,
smutné postavičky z terakotové hlíny,
zpívané chóry blyštící krajiny,
nesmělý rozsudek neviny s vinou.
(-Jinou?-...ano, či ne?)

Tišící moc za bludných hvězd,
myšlenky poutníků z cest
a zbloudilé poznatky vrásčitých dlaní,
jenž nedává mi sílu
ani spaní.

Tak věčně hřející nesmělé zraky,
nad nebem mraky a kry na slunci ,
po stěnách kráčí zbloudilec z měsíce,
a dlaně mých víček přikrývají den.

Realita?
...Něco neb nic...
Sen?

Nepřeji si nic, jen...