Zklamání

V temnotě, děs, vlastní odraz,
až přejíždí po zádech mráz,
jak lamentovat nad zkažeností lidí,
až se člověk za lidskej druh stydí.

A záblesky, z dávných časů,
se jen linou,
rekviem pro ztracenou krásu,
kam pocity mě ženou?

Snad do pekla nebo mnohem dál,
není, o co bych na tomhle světě stál,
o bolesti ví nejvíc, ten bolestí král,
i když každý se mu nejspíš jen smál.

Nakonec jsem byl jen,
pro ředitele školy případ k odstrašení,
ale, že umřel mi v srdci sen,
o tom už nikde nic není!

Snad měl mě za blázna,
za trosku zmítanou nepochopitelným,
když hleděl jsem do prázdna,
a přemýšlel o životě svým.

Ale byl jsem někým,
kdo jen hluboce miloval,
a tím citem bolavým,
jsem si srdce svíral.

Ten kdo, pro lásku chtěl žít,
což asi se nedá, v tom světě pochopit,
už víc tu nemám smysl, a nebudu víc mít,
hluboko jsem klesl, zapomněl jsem snít...

V tom povrchním stádu,
kde každý chce jen brát,
navěky jsem v pádu,
a nemám pro co vstát.