Samota

Anotace: komentář se cení

Samota

Jsem stále jenom sám,
krok do ticha sedá,
přemýšlím o ničem, v kterém se utápím,
jako bych byl pouhý plankton na dně oceánu.
Mé srdce objal dnes žal.

Nyní cítím, že bezcitným jsem se stal,
ať stane vše, co má se státi dál,
nehodlám již déle čekat na zázrak,
o němž nechci si již nechat zdát.

Má duše hoří a pálí se v plameni,
můj zdravý rozum a úsudek, na kolena padl,
sám v sobě se dávno již nevyznám,
co je dobré, a co zle, co jsem byl, a co jsem, nerozpoznám.
¨
Tak končím smutně sám, v nekonečné chvíli,
ačkoli pravdu, a tu znám, že jen sebe sama trestám,
naděje již se na tomto světě neskýtá,
ne pro toho, kdo, o ni ztratil zájem.

Vítr tichý dům ovívá, jen ticho a prázdno mě objímá,
tak ve tmě s těžkými víčky klečím sám, ani vůlí neoplývám,
proč sám sobě stěžuji a proč těžkou mysl mívám,
sám hledat pravdu musím, dopředu se nezadívám.

Smysl pro mě ztratil význam, nechápu ho, ne!, nechápu,
však v klidu odpočívám a v klidu budu dál jen já sám...