Anotace: ...zase mám depku, potřebovala jsem se vypsat a tohle z toho vzniklo... no jo, básník ze mě nebude, ale aspoň se mi trošku ulevilo...
Pláču.
Mám totiž depresi.
Pláču.
Pár slov chci vykřičet na lesy.
Pláču.
A mne plní pocit ukřivdění.
Pláču.
Ta bolest, ta není k závidění.
Pláču.
A nemůžu se pousmát.
Pláču.
Avšak ty už jsi šel dávno spát.
Pláču.
A vím, že i tebe tíží smutek.
Pláču.
Chci vykonat správný skutek.
Pláču.
A nejsem schopná omluvit se.
Pláču.
A mé myšlenky říkají: Usmrtit se.
Pláču.
A při tom k úsměvu by nám oběma stačilo vykouzlit jen slůvko promiň, to slůvko, které vypadá tak jednoduše a přesto se špatně říká. Mám tě ráda, omlouvám se… PROMIŇ!
nekomentuju příběh, jen ti odopovídám na to, cos mi napsala v komentáři na příběh Zátiší. ne, neměla jsem depresi, byla jsem jen hodně nevyrovnaná z toho, co se kolem mě dělo. Z jedné strany spousta kamarádů, zt druhé strany jedna jediná osoba, která to ničila. A samozřejmě se chtěla moc napravit. A příběh vyvolala jeena její věta: Ale s tebou se chce každý kamarádit, proč nemůžu já?
30.07.2006 14:19:00 | Aaliyan