Mořská panna

Anotace: Je to přeci jen více báseň než povídka, ačkoli je to příběh.

Opět sedím na břehu moře a hledím do dáli skrz závoj slz. Nekonečné dálky oceánu mne lákají, neboť doufám, že naleznu tam něco. Cokoli. Inu zhotovil jsem si malou loďku ze dřeva stromu, který vysadil můj praděd. Byl to jediný strom na celém ostrově. Bylo to to jediné na celém ostrově. Teď je z mého domova jen písčitá placka plavoucí na oceánu. Nemám co ztratit, kromě života, jež by zde beztak nestál za nic. Vyrazil jsem na širý oceán. Loďka se klidně pohupuje na vlnách a z mého ostrova zbyla jen matná čára na obzoru. Stále doufám, že najdu jiný osídlený ostrov, kde bych mohl klidně spočinout v příjemné společnosti.

Znaven hledím přes štíhlou příď svého člunu a vkládám svou poslední naději v dřevo mého praděda. Vím, že má duši, neb nespočetněkrát jsem s tím stromem hovořil o bezesných nocích a ustrnulých dnech. Pojídám jeho poslední plod, jež mi ještě zbyl a popíjím poslední vodu, kterou mi zachytil na svých větvích, dokud ještě stál. Cestuji již dlouho a přestože jsem se dobře připravil, mám hlad a žízním. Z mladé haluze jsem si vyrobil prut a snažím se v kalných vodách něco chytit. Nic zde však nežije v bezedných hlubinách moře. Zoufalství.

Probral jsem se z předsmrtné agonie, abych spatřil, že slunce již nesvítí a na mé zkroušené rty padají první kapky deště. Inu pil jsem, co hrdlo ráčilo. Brzy se však moře vzbouřilo. Snad se mu nelíbilo, že jeho smrtící slanost jest ředěna sladkou vodou. Sláb jsem nemohl dlouho bojovat s uragánem a má naděje s každou další vlnou mizela. Mnoho moře bylo vypito a mnoho slz vyplakáno a mnoho nadějí promarněno, až v dáli jsem konečně spatřil náznak země. Vlnobití hnalo mě na holou příkrou skálu. Dřevo sténalo a mé ruce ležely bezvládně podél těla. Nárazy příboje blížily se mílovými kroky, tma byla stále temnější a tělo umíralo. Zavřel jsem oči. Křečovitě.

Probudil mě chladivý dotek. Ležel jsem na skále a kolem byly roztroušeny třísky z dřeva pradědova stromu. Mé tělo zlámané bylo a nepohyblivé. A výhled na slunce stínila mi podivná bytost. Její dotek byl chladivý jak moře, její oči temně modré jak moře a její tělo krásné jak moře. Nadzvedl jsem hlavu a uzřel jsem velikou ploutev. Usmála se. Trochu bolestně, ale usmála.

Neboj se, můj odvážlivče
neb má paní slitovala se.
Svolila se ošetřit tě
a přikázala mi plouti sem.

„Kdo jsi?“

Já jsem mořská panna.
Však nemluv již více
Ať neupadneš zas do sna
Na smrt myslíce.

A skočila do moře. Na druhý den vrátila se zase.

Doufám, že lépe ti je
Má paní rybui posílá
A dobrou chuť přeje.
Ať se ti dobře snídá!

Chystala se opět k skoku, však já zarazil ji trochu svou otázkou, zda vezme mne kdy sebou. Neb velmi vděčen byl jsem jí za život svůj.

Jeden z nás nejsi.
Pod vodou udusíš se.
Teď rybu dej si,
než zkazí se.

A zmizela ve vodě. Třetí den přišla zas.

Zde potravu máš.
Loď nová staví se ti.
Však odpluješ zas
a domů se vrátíš.

„Nechoď pryč, prosím. Neb stále sám jsem a tvá společnost je mi příjemná.“

Slunce mě zraňuje,
avšak mě je s tebou též dobře.
Tvá loď se buduje,
ale já žiji v lůně moře.

Zmizela v hlubině a já plakal, neboť zamiloval jsem se do mořské panny. Nemožné! Čtvrtý den spatřil jsem loďku na obzoru, jež se blížila. Uzaslyšel jsem její líbezný hlas, jak radostně volala:

Tvá loď jest hotova!
Domů můžeš vyrazit!
Jistě čeká tě oslava.
Bezpečně můžeš se plavit.

Mé oči zalily se slzami, neb nechtěl jsem ji opustit, na pustý ostrov se vrátit. Ladně doplavala ke skále a vyskočila na ni s úsměvem, jež však rychle zchladl, když slzy spatřila.

Proč pláčeš?
Rány snad nejsou zhojeny?
Domu plout můžeš
a přec líce tvé jsou zmáčeny.

„Inu, miluji tě, má paní. A na mne nikdo nečeká, neb můj ostrov je pustý. Poslední strom skácel jsem, abych postavil loď, se kterou jsem se na cestu vydal. Již není domov a bez tebe není ani život.“

Avšak to nejde přece!
Nemohu žíti na souši.
Ty pod vodou zničíš si plíce!
Nechci tebe usoužit!

„Zemru s tebou či bez tebe. Ač zdravý, jsem pořád sláb a další cestu nepřežiji.“
Zahleděla se na loď a beze slova zmizela ve vodě. Zachvátilo mne zoufaství. O ostrou skálu rozdrásal jsem si ruce ve vzteku. Do krve. Avšak vrátila se! Smutná.

Taktéž tě, člověče, miluji,
jen jsem nechtěla tě zničit.
Přes zákaz sem zas pluji
a nemohu se již vrátit.

Inu lehla si vedle mne. Nedbala mých nářků a proseb. Slunce ji pomalu zabilo. Vhodil jsem její tělo do zpěněných vod příboje a opět bezmocně čekám na smrt.

Na skalách stromy nerostou…