Elegie

Osaměl jsem…
Ve světě siluet stínů
stisklého v pěsti samoty
slepota splývá v sen.

Ve světě sušším soli,
ve světě sušším slámy,
sám a sám sypu sněhový
smutek, strach, sebeklam.

Splín při stmívání slýchám,
smím s ním ve spánku snít.
On slíbil mi svobodu, když spal jsem.
Sladce jsem spal… i ve svém snu sám.

Sláb, sil nemám, jen spát…
Spánek je smrt…
Snad dočasná,
snad věčná…

Sálá svit měsíce smutného,
sálá zasněně a vždycky sám…
Strom shodil listí
a schoulil se do sněhu.

Spása v smrti zůstává,
spí stočená, spí… zatím…
Je to krásná zmije,
do poháru jed její stáčím,

skapává po lících jak slzy.
Syčí… sychravé počasí…
snáší se déšť smířlivý.
Smáčí můj sen… umírám…