Ticho s vůní skořice

jednoho rána zářilo slunce
víc než kdy jindy
a vonělo skořicí tak teskně
že ani nebe se neodvážilo plakat
a já, malá a ztracená
ve svých věčných srdcebolech
jsem mu jen těžko mohla něco vyčítat
tak jsem čekala až přestane se ptát
a zatím venku se scházeli lidé
a byli stejní jako minule
stejně spěchali stejně se hádali
stejně milovali
jen oči měli jiný
jakoby věděli že na ně nečekám
a možná že věděli
a proto nepřišli ani jednou
zeptat se jak že se mám
kolik spadlo hvězd
a jak moc mi chybí blízkost

peřiny z husích pírek už přestávali hřát
a nebe pořád stálo a dívalo se
a už ani víno si nechtělo povídat
bylo jen ticho a hloubavý myšlenky
bez konce
a bez začátku
jak kafemlýnek mýho svědomí
možná ho na čas odstavím do čistírny
a třeba i nebe pak bude stejný
jako dřív...