Mrtvá propast

Anotace: Nikdy nepoznáš, co člověk cítí, dokud se ho nezeptáš... Pak už Ti zbudou jen výčitky...

Stát nad propastí,
shlížet do svojí vlasti,
vědět, že už Tě nezachrání,
poslední sílu Ti dává doufání.
Možná zázrak se stane,
plamínek naděje v Tobě ještě plane.
Sluneční paprsky jsou dávno pryč,
stále máš v sobě veliký chtíč.
Vteřiny pomalu běží,
nad městem už černá noc leží.
Studený vítr do vlasů fouká,
tvá myšlena najednou zdá se být hloupá.
Bílá tvář, skleněné oči…
A ty stále čekáš, jestli skočí.
Cítíš, jak po zádech běhá Ti mráz,
velmi vysoká je smrtící hráz.
Bosá chodidla k okraji blížící
a na nebi jen hvězdy zářící.
Celé město už dávno spí,
o dívce nad propastí nic neví.
Je tu jen ona a tvůj stín,
hromádka neštěstí se spoustou vin.
Možná prosí Tě o pomoc, jenže Ty neslyšíš.
Možná čeká, že právě Ty ji zachráníš.
Ty však nemáš dost odvahy, ji zastavit.
Chceš jí její bolesti zbavit.
Už skoro nedýchá,
smrti pomalu se dotýká.
V tom přišla bouře,
dívka do propasti klouže.
Padá dolů, jak pírko letí.
A pod jejím srdcem naposled bije i srdíčko dítěti.
A ty až teď víš, že cizí vinou,
teď v černé propasti dvě duše hynou…