Trpký pád víly lásky

Třpytí se něžná zrcadlení,
oči v slzách zapomnění .
Oděn v rouchu umrlce,
v pomyšlení mysl opilce.
Zvony na kostele trpce bijí,
zvoní nahlas až umírají.

Pokleslé ženy mrzké lůzy,
cesta ve jménu hrůzy.
Duše teskné srdce nemaje,
těžko mohla přežít naděje.

Postavy v hábitu v řadě stojí,
tiché chvíle hromů se bojí.
Těla padající do hlubin,
tam živ mrtvý cherubín.
Zvony kostelní tiše mlčí,
do ticha vití vlčí.

Básník zrazen temnou láskou,
hábit bílý s černou vráskou.
Slzy kanou do hlubin černých lůz,
štěstí padá do náručí snových můz.

Tichý nikdo v temnotě umírá.
Tichý někdo ze z hora se usmívá.
V posměchu tiše sám,
v pohledu lásky srdečně umírám