Ve slepé uličce

Opět kráčím slepou uličkou
kolem parku
s dřevěnou lavičkou
v očích mám slzy
a na duši bolest
můj svět zroskotal na zdánlivě
pevných bodech

A doma mám jen zapadlej krám
a s obrazu zbyl jen prázdný rám
a já tiše se ptám
proč mám se oddávat představám?

Cosi uvnitř mi nedá spát
a já nechci pořád si lhát
že zapomenu třeba hned
na těch pár pěkných vět
Co mi však zbývá musím
tu stát
a s životem se stále jen prát