V černém hábitu stála vdova
mlčky zřela do vysypané urny
rty ztuhlé jak kra ledová
když vůkol běží jeseň chmurný
Druhá vdova truchlí ve svém domě
bílým kapesníčkem otírá slzy
z uplakaných očí dámy nevidomé
je na úsměvy moc brzy
Poslední vdova slané krůpěje neroní
sivý popel vhodila do divoké tůně
však učinila tak již předloni
když se její muž ocitl blízko luně