Stopy dneška

Temné mraky plují tělem,
duše oděla se v černý háv
a časy sluncem osvícené,
dnes halí pouze věčný strach.

Ta bezmoc, smutek, zoufalství…
Vichrem cáry nadějí a plánů,
letí pryč do vyhnanství
ze země mrtvých ideálů.

Závist, chlad a mamon,
i den se stává nocí,
kde zlo žije jako baron
a dobro končí bez pomoci.

Upínat se k pranostice,
že vše se v dobré obrátí?!
Jest zoufalý čin pošetilce,
co bylo, se už nevrátí.

A co světlý zítřek? Možná je
jen světlem na konci tunelu,
či snad jiskrou naděje,
v předvečer dni slunnému?