Sen

I svět se změnil a slunce jasnější je bytím.
můj kraj byl obklopen kvítím,
jež příslibem krásy jest.

Obzor cesty touhou naplněn je,
kde bouří jediou budiž dech klidným.

I kroky mé jali se tou cestou jíti,
provázen lunou jež mou poutí svítí.

Jakož i voda půdě životu dává,
tak přítomnost má jest protkána leskem tvým.
Krásou bytí není žádný bol,
a dobré jen dobrým jest.

Proplouvám dál, vlna nejsilnější,
moří v příboj nedohlédnuvší.

Krokem dalším míjen jest první,
zvědavost příštích plynoucí s časem.
Jsou potěchou okamžiku hlasem,
s lehkostí sobě vlastní.

Světlo tvé oživí krajinu celou,
rozdává radost, zármutek vstřebá.
Luna má je tu stále se mnou,
Má, smysluplná.

Žádné však není věčné bytí,
a světlo vystřídá noci bezpráví.

Stíny rostou, země se propadá.
Světlo se vzdaluje, luna pohasíná.

"Ty světe jež se zveš snem,
posečkej další chvíli jen".
Čas však soudcem je neuprostným,
před ním je si každy rovným.

Tělem rozlévá se krev,
ruce teplem ožívají.
V mysli se však šíří chlad,
tam kde iluze umírají.

Den reality tančíc s duše tmou,
stanovili cestu tvou.