Ticho I

zámecká zahrada s vypíchnutým okem kašny

z níž trčí už tři století

zalomená socha ženy…

ocitl ses tu až příliš naráz

vyčítavě se díváš na nohy

jako by to nebyl sen o posledním dni

co tě sem přivedl

v této přimhouřené zahradě

i když z ní už stačili vyvézt 

bezpečné teplo spadeného listí

zimuje nesmírný ježek

lidského osamění

a tys ho vyrušil…

náhle a poznenáhlu

ticho se vsouvá do ticha

prastaré vločky z úkrytu ustrašeně vstupují na zemi

budou se klást na dno vypuštěného pohledu

dokud neprozřeš