Hrad z citů

padá vratká stěna štěstí
nyní cítím bezmoc plání
až na trosky zdiva pustých
do nichž vnořen ztrácím zdání

vidím slunce v obzor vcházet
marně chytá půdu zrádnou
stejně spadne kamsi samo
beze svitu flóry zvadnou

jenom já a moje pero
budem sami vzhůru ve tmě
dokud spánek verše netne
do té doby cite veď mě